Když se řekne sen,mám rychlejší tep. Mám špatné zkušenosti se spaním,sněním a věcmi co se tohoto týká. Asi bych začala u nočních můr,protože hezké sny se mi zdají opravdu málokdy. Mám prostě problémy s usínáním, můžu mít rozsvícenou lampičku stejně se bojím. Dokonce jsem jednu dobu měla každou noc puštěnou pohádku v rádiu abych mohla usnout. Ale ani to nepomohlo. Měla jsem strach,že když usnu tak se nevzbudím. S tím souvisí i můj strach ze smrti, ale o tom se nechci rozepisovat teď v článku o snech. Jednodušše jsem se bála usnout,že se udusím nebo se mi ve spánku zastaví srdce a konec. A můj nejhorší sen se mi zdál asi před půl rokem. Když jsem šla normálně spát ani jsem nemyslela na to, že se bojím usnout,protože jsem byla hrozně moc unavená. Přikryla jsem se a ani jsem nestačila na nic myslet a usnula jsem. To prostě o sobě nevíte,nevíte že usnete. Prostě nic nevíte a přesto vaše tělo stále pracuje. Většinou si člověk nepamatuje celé sny,vždy nějakej detail zapomene. Ale tenhle sen si pamatuju přesně celý. A opakoval se tolikrát že bych mu mohla udělat i scénář a natočit celý film. V tom snu jsem šla v lese,bosa. Ano bosa ,ale neviděla jsem kdo jsem koukala jsem v tom snu ze svého pohledu,takže jsem viděla nejspíš jen své nohy a své černé šaty,co mám do divadla. A šla jsem rovně,prostě nekončící rovina. To bylo ještě fajn. Pak se na zemi začali objevovat okvětní lístky růže. Nejdříve růžové a čím dál jsem šla tím byly tmavší,až nakonec byli černé. Pak jsem se podívala před sebe. A přede mnou byla brána obrovská těžká brána. Byla to brána? Spíš to vypadalo jako anděl. Brána se skládala ze dvou částí a otevírala se dovnitř. Když se brána otevřela byl anděl na dvě poloviny. A v ruce svíral řůži která byla také na dvě poloviny když se ty těžké dveře otevřeli. Ocitla jsem se před kostelem. A v tu dobu jsem si uvědomila že jsem na hřbitově. A v dálce v mlze jsem viděla konající se pohřeb. Chtěla jsemm se podívat o co jde, tak jsem šla blíž. Přibližovala jsem se a najdenou jsem za sebou slyšela kroky. Prudce jsem se otočila a kolem mě prošla má nejlepší kamarádka a ani si mě nevšimla. Křičela jsem na ní. Ale nejspíš jsem byla neviditelná a neslyšitelná. Tak jsem se dál přibližovala k pohřbu, kde hrála moje oblíbená klavírní pomalá skladba. Ale když jsem šla blíž tak jsem viděla své blízké. Mámu,tátu,mého sourozence, kamarádky,babičky a dědy. A pak uprostřed všeho rakev,otevřená rakev. Nechtěla jsem vědět kdo tam byl. Myslela jsem si, že mi zemřel někdo z rodiny. Ale nakonec jsem se odhodlala a podívala se. Byla jsem tam já. Oblečená do černých šatů. Bledá. Bosa. A kolem hlavy,těla,rukou i nohou jsem měla růže všech barev. Od růžové po rudých až po černou. Opodál všech seděl můj pes,miluji ho. Je to můj přítel. Mazel nemohla bych ho ztratit a v tom snu ztratil on mě. Maminku jsem zaslechla povídat babičce, že ten pes na tom není dobře a že umírá žalem. To mě dostalo nejvíc. Když totiž před asi dvěmi lety zemřel můj děda,měl vlkodava. Byl to jeho nejlepší přítel a když děda umřel,ten pes zemřel žalem s ním. Takže vím že je to možné a i když jsem tam měla svou rodinu, líto mi bylo psa,že mě ztratil. Ve snu jsem utekla .. rychle pryč a pak jsem se vždy vzbudila.
Tenhle sen se mi opakuje dodnes,aspoň jednou do měsíce. A nemůžu se ho zbavit. Je to příšerný,příšerný jak nevím co to znamená.
A o dalším snu příště :)
